Po sedmi letech jsem vyměnil svůj první MacBook Pro z roku 2010 za úplně nový MacBook Pro v základní verzi, tj. bez TouchBaru (MPXQ2LL/A). V tomto článku bych chtěl rychle shrnout svoje dojmy a poznatky tohoto sedmiletého mezigeneračního rozdílu. Dopředu musím předeslat, že jsou z velké části naprosto pozitivní.
Původně jsem vůbec nechtěl kupovat nejnovější generaci, ale přejít na generaci z roku 2015. Na nové generaci (tj. late 2016) se mi nelíbila eliminace MagSafe, použití staršího chipsetu, cena $1399 (+$200) a obecně fakt, že jde o první várku nové generace, která nebude ještě úplně vychytaná. Jediné, co mě k nové generaci táhlo byla podpora 4K výstupu v 60 Hz, ale můj 4K monitor je primárně pro desktop, a nutnost připojovat k němu MacBook nebyla nijak velká, ale bylo by to plus.
Obměnu jsem měl naplánovanou na červen, proto mě zkraje června velmi potěšila vývojářská konference Applu, na které byl představen refresh této nejnovější generace – MacBooky dostaly nejnovější chipset Kaby Lake od Intelu, zlevnily o $100 a podvědomě předpokládám, že případné nedostatky v konstrukci a návrhu byly rovněž vychytány (dočetl jsem se např. něco o drobném vylepšení klávesnice). Tady už nebylo co řešit, navýšil jsem budget a rovnou objednal nový kus v základní verzi. (Jo, zase tolik jsem ho nenavýšil. :D) Původně jsem počítal s cca $800 za mint 2015 model, nejnovější 2017 nakonec vyšel na $1289. Na B&H (kde jsem v roce 2010 kupoval i svůj první Mac) je o $30 levnější než retail, tak jsem tuto úsporu vložil do jedné redukce USB-C na USB a obalu.
Neberte to úplně jako recenzi, ale spíš jako poznatky po pár týdnech používání. Začnu od těch negativnějších:
Co se mi na sedm let starém modelu líbilo víc
MagSafe. Ať si říká kdo chce a co chce, MagSafe byla jedna ze zásadních vychytávek MacBooků. Starý model mi tisíckrát zachránil od pádu a ten nový už měl několikrát dost na mále. K tomu není moc co dodat. Je potřeba si začít dávat extra pozor. Výhoda nabíjet Mac z obou stran to rozhodně nepřebije (navíc tato výhoda platí až od TouchBar modelu, základní model má jen 2x USB-C klasicky nalevo). Alespoň, že zatím zůstal 3,5 mm jack (ten je teda vpravo).
Další věc, co mi chybí, je indikace nabití baterky při zavřeném notebooku. Byla to sice jenom drobnost, ale až když ji nemám, tak zjišťuju, jak moc užitečná drobnost to byla.
Za zmínku stojí taky fakt, že Apple odpálil i IR přijímač, nelze tady už používat Apple Remote, kterých jsem za ta léta nasbíral několik (nicméně to není novinka post-2016 generace, Macy nemají IR přijímač už delší dobu). Je ale fakt, že nejvíc jsem jej používal stejně už dávno, kdy jsem Mac používal doma jako HTPC. Ale to už jsem později vyměnil za chytrou Android krabičku, pak za druhou, a finálně konečně za Raspberry Pi (& Hifiberry) s 2.4 GHz ovladačem a USB přijímačem, takže tohle až zas tak moc nebolí; ale bylo to pohodlný, když MacBook ležel na stole a mě se nechtělo zvedat z postele k přepnutí skladby nebo ztlumení.
Poslední věc, kterou nevnímám dvakrát pozitivně je fakt, že v poslední generaci MacBooků se prostě nesmí nic pokazit, protože je všechno na jedné základní desce (RAM, SSD, procesor etc.) a pozáruční smrt čehokoliv se bude rovnat nákladné výměně. A stejně tak si člověk musí dobře promyslet, jakou výbavu bude do dalších let potřebovat, protože co si koupí, to má a tečka. Ale toto byl velmi dlouhodobý trend, kdy toho postupně šlo měnit čím dál míň a pokud chci zůstat u Applu (což v kategorii notebooků chci, desktop PC jedu na Windows), tak nezbyde, než se s tím smířit. Berme to jako daň za portabilitu, která je o řád lepší než u 2010 modelu, kde jsem si toho spoustu vyměnil sám (za těch 7 let jsem měnil disk, RAM i akumulátor). Skóre 1/10 od iFixit mluví za vše.
Tím se už dostávám k výkonu a musím konstatovat, že je více než dostačující. S i5 @ 2.6 GHz (s Turbo Boostem k 3.6 GHz), 8 GB RAM ani 120 GB diskem nemám s ničím problém. Jenom se Mac trochu zafuní (spustí se ventilátor, práce je ale svižná) při delší práci v Lightroomu s 20 mpx rawama, ale to se dá čekat. Kdysi dávno bych řešil přesný procesor, výkon, body v benchmarcích, rychlost SSD, ale dá se říct, že Apple killed my inner nerd. Prostě to funguje všechno hezky a rychle, je v tom zatím poslední chipset od Intelu, takže jsem spokojený.
A to jsem zapomněl dodat, že jsem na nový Mac natáhl zcela zaprasenou, několik let starou instalaci ze zálohy starého MacBooku, která se na 2010 modelu už regulérně nedala používat (a to jsem tam měl 10 GB RAM a Intel SSD z řady 330, mimochodem). Dojem z čerstvé instalace by byl asi ještě o dost lepší, ale čistou instalaci mám v plánu až v září s vydáním macOS High Sierra.
Velmi jsem zvažoval příplatek za 16 GB RAM (+$200), ale proti mně nakonec přesvědčil názor z jedné recenze, že to SSD je tak rychlé, že člověk si ani nevšimne, když Mac začne swapovat. A buď Lightroomu 8 GB stačí, anebo si toho člověk fakt nevšimne.
Další věci, které se mi úplně nelíbí, ale zvyknout si na ně asi půjde
Napadly mě jen dvě věci, a ty budou asi hlavně o zvyku. První je mezera mezi klávesnicí a trackpadem. Na 2010 modelu bylo zhruba 0,5 cm vyvýšeného a hmatově odděleného místa, kde jsem si mohl “odložit palec”, pokud jsem třeba koukal na video a nechtěl omylem zmáčknout mezerník (mám takový tik, že se mi to občas stává). Na 2017 je tak obří TrackPad, že je tento prostor strašně tenoučký a na odložení palce už tam není místo. Ale žádná tragédie.
Druhá věc je design šipek. U staršího modelu byly šipky “vlevo” a “vpravo” tenké a nad nimi byl nevyplněný prostor. Při proklikávání např. dlouhým Excelem si tam člověk mohl opět “odkládat prsty”, a případně nahmatáním tohoto prázdného prostoru jsem hezky našel šipky i poslepu, a zárověň věděl, která je která. Na 2017 modelu jsou šipky “vlevo” a “vpravo” velikosti ostatních kláves a nedají se tedy poslepu nahmatat. Ale asi taky nezbyde nic jiného než si zvyknout, ale z mého pohledu je to zásadní fail kdy design ustoupil použitelnosti (toto je jediná věc, na kterou jsem si za měsíc vůbec nezvykl). Přitom ani třeba displej není ve víku usazen symetricky, tak ty dvě volný místečka v klávesnici mohli taky zkousnout.
Velmi pozitivní změny
Všechny ostatní oblasti už jsou ale maximálně pozitivní a sedm let evoluce se na nich podepsalo velmi dobře.
Začnu asi samotnými rozměry. 13″ MacBook Pro je prostě tenký (1,5 cm; tenčí než MacBooky Air s 0,3-1,7 cm) a lehký (1,37 kg). I po měsíci, pokaždé když ho vezmu do ruky, z toho mám stejný wow-efekt jako když jsem ho poprvé rozbalil.
Displej… no, jak nadšený bych asi mohl být z přechodu z 1280×800 na 2560×1600 rozlišení? Velmi! Maximální jas se zdá vyšší. Barvy jsou super. Rozlišení je taky super, a pomáhá tomu i fakt, že “všechno je stejně velké jako předtím”. Fotky v Lightroomu jsou tak ostrý, že je mi až líto všech, kteří si je nebudou prohlížet na stejném zobrazovači. :D Scaling podle PPI (pixels per inch) funguje v macOS naprosto perfektně. Takže vše vypadá jako při starém, jen už nejsou vidět pixely. Kdo někdy připojil hiDPI monitor ke starším Windows, moc dobře ví, o čem mluvím – toto je oblast kterou Windows naprosto nezvládá, půlka systému o hiDPI displejích tuší, druhá na, některé aplikace jo, některý ne a používání 4K monitoru je potom spíš starost než radost.
U klávesnice svoje nadšení možná trochu zmírním – velmi nizoučká chicklet klávesnice je po přechodu z 2010 modelu velký nezvyk, ale snad fakt jen nezvyk a věřím, že po pár dalších měsících už budu psát stejně pohodlně jako zastara. Jediné, co mě trochu mrzí je fakt, že v mém starém setupu (2010 MacBook Pro, Apple Wired Keyboard a Wireless Keyboard) měly všechny klávesnice nachlup stejné rozložení, feel, zdvih, odezvu, což s přechodem na nový MacBook padá, ale uvidíme.
Zvuk. Už v roce 2010 jsem si říkal, že MacBook Pro má reprodukci výbornou, ovšem nový MacBook je ještě o pár levelů výše. Při koukání na film na 65% hlasitosti mám pocit, jako bych měl zapojenou 2.1 reprosoustavu. Vynikající zážitek. Na 100 % hlasitosti ozvučíte i menší party (ale už se mi to jednou vymstilo) beze ztráty kvality reprodukce. Ale to je asi vše, co vám ke zvuku řeknu, hudební sluch zrovna (asi) nemám.
TrackPad je obří (a to už v roce 2010 byla velikost více než dostatečná i pro použití o sedm let později!), a ač haptický feedback byl ze začátku trochu nezvyk, po měsíci mi to ale přijde výrazně lepší než fyzická odezva. Navíc se mi zdá, že se mi mnohem lépe dělají některá gesta. Např. jedním prstem označím soubory k přesunutí, bez zvednutí prstu jen přitlačím a hned přesouvám (stále jedním prstem). Na starším MacBooku jsem k tomuto gestu vždy používal ještě palec.
Výdrž na baterii jsem exaktně neměřil, ale je to výrazně víc, než na co jsem byl poslední roky zvyklý. (Jen tak pro zajímavost, když byl 2010 MacBook Pro úplně nový s OS X Snow Leopard, tak tehdy dával klidně 8-12 hodin. Někdy jsem ho nenabíjel i 4 dny, přestože jsem jej používal denně.) Např. při hodinové epizodě seriálu ve Full HD, x264 a 60% hlasitosti jde baterka dolů jen o 8-10 %. A zhruba těch 6-10 hodin, podle použití dám. Např. teď je 9:42 večer, mám 2% a ze zásuvky jsem ho vytáhnul ráno. Kromě pár hodin odpoledne jsem vesměs na počítači něco dělal pořád.
Ostatní drobnosti
Odstranění MagSafe už jsem oplakal, ale v tom neštěstí vnímám pozitivně, že zdroj a nabíjecí USB-C kabel jsou nyní dvě oddělené komponenty. To znamená, že až se ten kabel ukroutí, tak se koupí nový a prostě se připojí do nabíječky. Na starém MacBooku jsem spotřeboval přes sedm neoriginálních MagSafe kabelů, které se k nabíječce musely vždy připájet. (Pozn. 2010-late 2013 jsem fungoval na originálním-prvním-původním, a potom jsem ukroutil zhruba jeden kabel za $7 z AliExpressu ročně). Jo, a s MagSafe odešly i vyklápěcí pacičky na samotném zdroji, který se daly vyklopit a dal se na ně namotat nabíjecí kabel. Škoda.
Shrnuto a podtrženo, s obměnou stroje jsem spokojený. Zatím jsem na cestách, takže mě moc netrápí, že k tomu bez redukce nic nepřipojím (mám teď jen externí disk), pro pozdější použití doma bude potřeba ještě vyřešit nějakou redukce domácí (4K, LAN, power, USB), studijní (HDMI FullHD, USB) a cestovní (tu už v podstatě mám, USB-C na USB). Ale o tom třeba zas příště.
